Narodila jsem se 9. srpna 2004 modré britské mamince Aimi a tatínkovi Jasperovi v chovatelské stanici Pražský klenot. Maminka byla správná pohodářka a z táty šel respekt, však jeho táta, teda můj děda, byl interchampion lila bicolor s PP. Byla jsem roztomilé malé koťátko a hrála jsem si se svými brášky a sestřičkami.

maminka Aimi... Jestli jsem to miminko já nebo někdo z mých sourozenců, nevím...Já si to totiž nepamatuju! :-(  (foto je z webu Pražský klenot)  tatínek Jasper (foto je z webu Pražský klenot)  Já a sourozenci - pán a paní se domnívá, že já jsem ten prcek vlevo (foto je webu Pražský klenot)

Když jsme odrůstali, postupně začali mí bráškové a sestřičky mizet - chodili si pro ně noví pánové. A já čekala s napětím, kdo přijde pro mně.

Jednou se to stalo - na paní chovatelku zazvonil nějaký pán a paní a měli sebou kluka. Všichni mě chtěli chovat, ale mě se to moc nelíbilo :-( takže jsem zvedla hrdě ocásek a odkráčela do našeho dětského kočičího pokoje. Jenže oni mě chtěli mít doma a tak přišli znova. Byli vlastně docela fajn - přivezli novou přepravku a paní chovatelka si se mnou povídala, hladila mě - najednou mě do té přepravky zavřeli. :-( :-( Byla jsem ale zvědavá, co se bude dít, tak jsem s napětím pozorovala škvírama ve stěnách všechno, co se děje kolem. Protože jsem mňoukala, nová paní mě zvedla abych se mohla z přepravky dívat z okna auta.

Dovezli mě k nim domů a tam na mně čekal už jejich kluk. No bylo to vážně fajn! sice se mi stýskalo první den po mamince, ale pak se mi začalo líbit, že mám celý byt jen sama pro sebe. 

S výchovou to moje nová rodina od začátku nepřeháněla. Včas si uvědomili, že Co bych pro své nové pány první den neudělala... Však se mi spinkalo pod peřinkou moc dobře.já se zkrátka vychovat nedám, protože jsem kočka. Dělám si co chci... A to se mi líbí. Když jsem byla kotě, nejradši jsem spala na kabelech od počítače, kam se za mnou pánové nedostali. První den sice na mně zkoušeli něco jako že mám ležet v noci na tom lehátku u škrabadla (a dokonce jsem jim udělala první den i radost, že jsem to udělala), ale pak toho naštěstí nechali. Co ale nedělám je, že si neškrábu drápky o jejich elektrické kytary ani jim neběhám po stole (tedy aspoň když jsou doma). Dělání některých věcí je zkrátka pod moji kočičí úroveň.Kdepak na mně se škrabadlem, tady to jde líp!

Koupili mi také pěkné vysoké škrabadlo, jenže daleko líp se škrabaly takové velké chlupaté bedny, na které se prý hraje. Nojo, já se totiž ocitla v rodině muzikantů. Neřekli byste, jak pěkně se brousí drápky o takové kytarové combo. Ale aby neřekli, tak si občas brousím drápky i na tom škrabadle, když už se s ním kupovali...

To že jsem zrovna v hudební rodině, je docela fajn - já sama mám k hudbě docela dobrý vztah. Vlastnosti se prý dědí po rodičích. A můj táta Jasper měl fakt kladný vztah k muzice. Rád se povaloval v poličce s muzikou - a já to mám asi po něm - no posuďte sami:

táta Jasper a jeho láska k hudbě (foto je z webu Pražský klenot)  Já mezi cédéčkama... Nojo, asi se to dědí.  Tak dobrou!

A tak šel pomalu čas a ze mě se stala slečna. Mezi mé sportovní odvětví patřiloJá aportuji!!! běhání po schodech na patro, houpání se na záclonách a utíkání po bytě. Bavilo mě hrát si a dokonce jsem se naučila aportovat jako pejsek, což mi vydrželo doteď. Jakmile se chystají spát, naběhnu okamžitě za nimi a nenechám se odbýt, dokud mi nehodí několikrát zmuchlaný papírek. Pokaždé ho chytím a přinesu jim ho zpátky. Nedám se odbýt dokonce ani tehdy, když je už hodně pozdě - je to moje zábava, kterou mi nikdo neupře.

Dalším členem domácnosti je džungarský křeček. Velmi mě zajímá - má skoro stejnou barvu kožíšku jako já. Vždycky když se začne vozit na kolotoči, pozoruji ho. Pán a paní si myslí, že ho chci sníst, takže paní radši zalepuje zašoupávací skleněná dvířka akvária několika vrstvami izolepy, ale já ho mám ráda vážně jen jako kamaráda. Vlastně vypadá trošičku jako úplně malé koťátko - teda alespoň tím kožíškem... Nebo myslíte že ne? No neva, ale hlavně vám chci říct, že ho vážně nechci mít místo večere, já kamarády totiž nejím. Neblázněte lidi, já přece nejsem žádný lovec, jsem britská modrá. Neperu se, neškrábu, já jsem domácí mazlík.

kocour Samuel (foto z webu www.britky.cz)Rostla jsem jako z vody a letos na podzim jsem najednou zjistila, že už nejsem malá, ale pořádná ženská. Chtěla jsem vyrazit na rande za nějakým kocourem, ale protože znám jen teritorium našeho bytu, neměla jsem šanci. Mí pánové jsou zastánci přírody a nechtěli mě dát rovnou vykastrovat, za což jsem jim vděčná - jinak by se mi totiž na vánoce 2005 nepodařilo stát se několikanásobnou maminkou.  O mých koťátkách si můžete přečíst na stránce MOJE KOŤÁTKA a zbývá dodat, že jejich tatínkem je kocour Samuel z chovatelské stanice Britky.cz.